CESTA DO KARIBIKU

Ahoj přátelé,

mám tu pro vás další kousek pokračování našeho příběhu.

Je 30. 12. 2020, 6.00 hodin ráno, venku mrzne a naše cesta tak trošku do neznáma začíná. Naposledy za sebou zavíráme dveře našeho domova, nakládáme naše tři skromné kufry, startujeme motor a vyrážíme na letiště do Mnichova. Veze nás tam náš kamarád, abychom nemuseli nechávat auto na letišti. Nevíme, na jak dlouho vlastně odlétáme (původně jsme si říkali tak na tři měsíce, ale dnes už víme, že to bude déle), a tak máme o starost méně. 

Děti nám v autě ještě usnuly, za což jsme rádi, alespoň pro ně cesta nebude tak náročná. Cesta ubíhá rychle. Na letiště přijíždíme s časovou rezervou, kterou jsme si vyhradili pro přípdné komplikace. V této „covidové“ době člověk nikdy neví, jak rychle projede hranice nebo jestli po něm někde při kontrole nebudou požadovat PCR test. To všechno nás mohlo zdržet, ale cesta na letiště byla nakonec rychlá a bez jakýchkoliv potíží.

Měli jsme z cesty do poslední chvíle trošku stres. Báli jsme se, aby nám nechyběla nějaká dokumentace, protože podmínky pro cestování se měnily prakticky každým dnem. Obavy se ukázaly jako zbytečné. Všemi kontrolami procházíme hladce a plynule. Jediné, co je jiné oproti předchozím cestám, jsou všudypřítomné roušky a dodržování rozestupů.

Zanedlouho už sedíme v gatu a koukáme na naše letadlo. Děti vybalují své svačinky a my se začínáme těšit na teplo. Tak nějak cítíme, že už by to mohlo vyjít a že zanedlouho budeme v Karibiku. Ještě si s mým mužem stíháme dát espresso a jdeme na to – nástup do letadla je tu. Personál pouze měří každému cestujícímu teplotu, jinak je vše jako obvykle.

Čeká nás cesta se společností Air France z Mnichova do Paříže, kde přestupujeme, a potom už letíme přímo do Dominikánské republiky, na letiště Punta Cana. Snad všechna místa v letadle jsou obsazená. Je vidět, že jsme nebyli ani zdaleka jediní, kdo měl nápad zmizet do tepla. Zjišťujeme, že je v letadle relativně hodně dětí, takže nebudeme jediní, kdo tam bude dělat trošku vzrůšo. Kdo má děti, tak určitě chápe, a kdo ne, tak časem pochopí…

My i naše děti létáme rádi. Vždy se na to společně těšíme. Ale zabavte děti na 9 hodin s tím, že musí sedět na jednom místě. To moc dobře nejde. A tak si chvilku povídáme, potom chodíme po letadle, koukáme na pohádky, křičíme, pištíme… A takhle několikrát dokola. Kde jen děti berou tu energii? Nakonec ale i ony usínají, a tak máme chvilku pro sebe… Zdá se to nekonečné, ale žene nás dopředu touha po životní změně.

Večer v 19.00 již vystupujeme na letišti v Karibiku (doma v ČR je v té době půlnoc). I po příletu do Dominikánské republiky jde vše jako po másle. Vyplňujeme vstupní dokumenty, procházíme pasovou kontrolou, bereme zavazadla a za hodinku jsme už na pokoji, kde se společně těšíme na odpočinek po dlouhé cestě. 

Pro začátek jsme se ubytovali v oblasti Bayahibe kousek od letiště, abychom po dlouhém letu nejezdili nikam daleko. Zde máme v plánu zůstat týden, abychom se aklimatizovali a trošku rozkoukali. Následně se přesuneme do naší cílové destinace – do Las Galeras na poloostrově Samaná. Tak trošku na konec světa. Do vesničky se 4 000 obyvateli, kde jsou prázdné pláže, minimum turistů, všude hraje bachata, rum teče proudem a čas plyne tak nějak pomaleji…

A jak to bylo dál? To si povíme zase příště.

Moc vás všechny zdravíme a buďte s námi online.

Vaše rodina PETRAKI.